Tenhle článek bych chtěla psát pro všechny, které trápí něco na duši. Chtěla bych ho následně rozepsat podrobně do dalšího článků, ale uvidíme, jak to půjde, přeci jen vzpomínání někdy bolí
Něco se stalo, já jsem mrtvá?
No, zní to děsivě a já jsem ráda, že dneska jsem schopná o tom celkem bez velkých slz psát
Začalo to jako když z ničeho nic praskne bublina žvýkačky, najednou ji máte nalepenou po celém obličeji
Začala jsem najednou mít pocit, že někdo hýbe tělem místo mě (kdo to doprdele dělá?), kdo to za mě chodí? A najednou se všechno okolo mě změnilo, jako kdybych se najednou ocitla ve filmu, kde jsou jen kulisy. Začala jsem mít šílený strach. Pamatuju si, jak se mi sevřelo všechno v břiše, svaly v obličeji se mi napnuly a začaly pálit. Touhle chvilkou začal skoro rok tohoto stavu, kdy jsem se nedokázala poznat v zrcadle, měla pocit, že do svého těla nepatřím a do deníku jsem prosila, abych se druhý den probudila a byla to zase já.
Neuměla jsem si situaci vysvětlit a tak jsem po velmi malé chvíli vyvodila, že takhle to asi vypadá, když jsem mrtvá. Nikdo mě nechápal, mysleli si že si vymýšlím. Když mé okolí pochopilo, že se opravdu něco děje, že se něco změnilo, začali se snažit mi pomoct. Já jsem byla neschopná si pomoct, protože jakmile jsem byla chvíli sama omdlela jsem. Chodila jsem na gympl, bylo tehdy dvanáct a nebyla jsem schopná do školy sama dojít a celé dny pro mě byly děsivá muka, tohle sousloví myslím vážně, nikdy jsem nezažila nic tak šíleného. Nesla se s tím další věc a to, že jsem byla mimo a nějaké učení nebo vůbec poslouchání ve škole bylo nemyslitelné.
Učitelé byly na mě velmi nemilí, dali mi to jak se říká vyžrat až do dna, ponižovali mě, ztrapňovali a neměli zábrany totéž dokazovat mým rodičům
Co to tedy s tou duší je?
Pokud Vás zajímá, co se takhle projevuje, protože se Vám něco takového děje, nebo někomu ve Vašem okolí a nebo jste prostě jen zvědaví, zde je “odbornější” popis, který Vám snad pomůže
Jedná se o depersonalizaci a derealizaci. Jestliže je nám cizí tělo, je to depersonalizace, pokud je nám cizí okolí je to derealizace. Nicméně, obě se mohou objevit i najednou.
Proč se to děje?
Jedná se o ochranný mechanismus naší duše, která není schopná se vyrovnat s určitými situacemi v našem životě. Například děti, které jsou zneužívané se takto “odštěpí” od reality v průběhu onoho nepříjemného dění. Jejich já je prostě v tu dobu někde “jinde”
Tento stav, lze ale také na krátké okamžiky zažít při velkém fyzickém vyčerpání
Jako první jsem se dostala k nějaké psycholožce, která mi sdělila, že špatně mluvím a tedy nikdy nebudu moci pracovat v rádiu a televizi (jednou větou se jí tím podařilo smést ze stolu mé vysněné povolání) a že špatně piji a sedím. Asi to nestojí ani za komentář
Návštěva jiné psycholožky se skládala z IQ testu, bylo mi sděleno, že jsem ok. Taktéž nebudu komentovat
Jako třetí jsem se dostala do spárů psychiatričky dětského oddělení ve Fakultní nemocnici, která mi následující čtyři roky nevěřila, že mi něco je. Nicméně mi naordinovala nějaké léky (fascinující, že předepisuje léky aniž by si myslela, že její pacient má nějaký problém). Na mé stavy, kdy jsem popisovala, že strachy omdlévám, mi doporučila, abych si v to chvíli začala počítat. Zde je ten čas, kdy se do měsíce objevila obsednatně kompulzivní porucha, protože jsem najednou začala počítat úplně všechno. O této “poruše” budu psát příště