Nikdy jsem si nepřipadala jako “normální” holka a nejvíc sexy bych si připadala, kdybych mohla mít ruce od oleje a hrabala bych se v autech. Když začala přicházet “puberta”, víc než kluci mě přitahovaly holky. Pak jsem přišly první zamilování a dlouhodobej vztah s klukem, kterýho jsem milovala a bylo to super. Ale věděla jsem, že bych chtěla být tak nějak i holkou – ale ne teda najednou s ním a s holkou. Myslím, že jsem mu to za ty roky nikdy neřekla. Prozradila jsem to až v dalších vztazích. Taky jsem se zamilovala do slečny, která to vypadalo do mě taky, ale bála jsem se do toho jít, a tak z toho nezbylo nic kromě toho přitvrdlýho úsměvu, kterej se mi dere na tvář, když se mi vynoří ze vzpomínek
A dodneška nevím jak to se mnou je, jestli jsem na kluky nebo na holky nebo na obojí? Někdy mám takový stavy, že bych to chtěla mít jasně v hlavě zařazený. Jako – jsem lesba nebo jsem heterosexuální. Ale pak o tom začnu přemýšlet a uvědomím si, že na tom asi nezáleží. Mně je to vlastně jedno, chci být s tou osobou, s kterou jsem šťastná a je mi u zadku jestli je to holka nebo kluk. To proč to v hlavě stále omílám je, že se vlastně bojím, co by se stalo, kdyby na to přišlo moje okolí. Nemyslím kamarády a přítele, ty to ví, a je jim to úplně putna. Ale rodina. Naši s těma by to bylo asi bez nějakejch otázek a debilních keců, nicméně u zbytku rodiny si nejsem jistá