Nikdy jsem si nepřipadala jako “normální” holka a nejvíc sexy bych si připadala, kdybych mohla mít ruce od oleje a hrabala bych se v autech. Když začala přicházet “puberta”, víc než kluci mě přitahovaly holky. Pak jsem přišly první zamilování a dlouhodobej vztah s klukem, kterýho jsem milovala a bylo to super. Ale věděla jsem, že bych chtěla být tak nějak i  holkou – ale ne teda najednou s ním a s holkou. Myslím, že jsem mu to za ty roky nikdy neřekla. Prozradila jsem to až v dalších vztazích. Taky jsem se zamilovala do slečny, která to vypadalo do mě taky, ale bála jsem se do toho jít, a tak z toho nezbylo nic kromě toho přitvrdlýho úsměvu, kterej se mi dere na tvář, když se mi vynoří ze vzpomínek

A dodneška nevím jak to se mnou je, jestli jsem na kluky nebo na holky nebo na obojí? Někdy mám takový stavy, že bych to chtěla mít jasně v hlavě zařazený. Jako – jsem lesba nebo jsem heterosexuální. Ale pak o tom začnu přemýšlet a uvědomím si, že na tom asi nezáleží. Mně je to vlastně jedno, chci být s tou osobou, s kterou jsem šťastná a je mi u zadku jestli je to holka nebo kluk. To proč to v hlavě stále omílám je, že se vlastně bojím, co by se stalo, kdyby na to přišlo moje okolí. Nemyslím kamarády a přítele, ty to ví, a je jim to úplně putna. Ale rodina. Naši s těma by to bylo asi bez nějakejch otázek a debilních keců, nicméně u zbytku rodiny si nejsem jistá

Rodina a prostředí, ve kterým vyrůstáme, nás ovlivňuje na celý život. Není to žádná objevná informace, a asi každý z nás se nad tím někdy zamyslel. Jenže některé věci nás natolik zahltí nebo spíš prostoupí, že už si je nejsme schopni uvědomit. Po pěti letech jsem se vrátila domů k našim. Ale ne tak, že bych nemohla uniknout pryč. Dneska si rozhoduju o tom, kde budu sama a když je to někdy napjatý a těžký, docela se mi to daří

Otázkou je, proč jsem se sem vlastně vrátila? Dalo to takovou práci se v sedmnácti odstěhovat, a celé to migrační snažení mi zachránilo život a naší rodině zachovalo určité mentální zdraví. Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky. Na venek jsem říkala, že je to tím, že tu mám kamarády a v Praze ne – což je teoreticky pravda, ale není to asi úplně to, co mě tu drží.  A teď si říkám, že jsem to možná objevila a pochopila a vyslovila. Protože jsem se chtěla setkat a vyrovnat s tím, co jsem psala na začátku. S tím, co nás pohltí  a je pak těžké si to uvědomit a zvládnout a žít s tím

Moje duše – někomu se ze slova duše dělá nevolno, tak to vydržte, o tom, co tím myslím se asi rozepíšu jindy, je úplně jiná, než ta, jakou naše rodina očekávala. Moje duše je free a často flegmouš. Nejradši by si dala nohy na stůl, zapálila doutníček a nenosila boty

Pak je tu ale to, co nám dá výchova a to, co pokud se to neshoduje s naší duší nás může zničit – úplně. Naše rodina je naplněná úzkostí a tunou různejch předsudků. Moji rodiče jsou zničený z práce. Nemají čas na cokoli co by je bavilo. Určitá část rodiny je závistivá až to bolí a všechny furt hodnotí. Kamarády prakticky nemají a všechno hrotí – a teď to není jen takovej ten puberťáckej momentální názor, ale dlouhodobé pozorování. Když v tomhle žijete, začnete bejt úzkostní taky. Začnete taky mít pocit, že život je hrozný břemeno, a že všichni se mají líp. Já jsem se s tímhle nedokázala za sedmnáct let spojit a naladit se na tuhle vlnu. Respektive dokázala, ale nekorespondovalo to s mým já. A vznikly z toho hrozné pře mezi mojí duší a vším okolo

A dneska jsem tady, abych se s tím srovnala a akceptovala to, jaká naše rodina je. A zvládla to neřešit. A taky aby oni zvládli to, že já jsem já a nepůjdu tou cestou smutku a tuny životních povinností